čtvrtek 3. ledna 2019

POSELSTVÍ POSVÁTNÉHO SYNODU

POSELSTVÍ POSVÁTNÉHO SYNODU PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE
V ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU
NAROZENÍ PÁNĚ 2018/2019
Drazí duchovní otcové a milovaní v Kristu bratři a sestry:
Kristus se rodí, oslavujte Ho!
Kristus se rodí, Bůh se stává člověkem, aby člověk mohl mít účast na Bohu.
Pozemské je povznášeno Kristovou pokorou. Boží Syn se vypravil vyhledat a zachránit
hynoucí lidi, aby je učinil syny a dcerami Božími. Nesmrtelný Bůh bere na Sebe smrtelné
lidství, aby učinil nesmr- telnými i nás. Jako Syn Panny narodil se Ten, kdo se předvěčně
rodí z Otce. Na trůně s bezpočátečným Otcem zůstává Ten, kdo se nyní ukládá do jeslí.
To jsou oslavné myšlenky, jimiž načrtli význam svátku Božího Narození naši svatí Otcové.
Svátky Narození Krista nám každoročně připomínají událost, která se stala v Betlémě
před dvěma tisíciletími. Touto událostí začíná evangelijní příběh, který vypráví o Božím
díle spásy člověka. A toto dílo vnímáme jako střed lidských dějin. V Církvi stále zrají jeho
plody. Díky nim se skrze svaté Tajiny a účast na celém tajemném životě pravoslavné
Církve sjednocujeme s Bohem. V Kristu máme totiž účast na jeho zbožštěném lidství
i na jeho Božství. A tento neo- cenitelný dar se začíná lidstvu udělovat při betlémském
vtělení Božího Syna, při narození Bo- hočlověka Krista, našeho Spasitele. Dokonáno
bude to, co v Betlémě započalo, až o 33 let poz- ději - na Kříži, pak Vzkříšením a posléze
při Padesátnici.
Ukazuje se nám, jak vznešeným Božím stvořením je lidská bytost, kterou Stvořitel kdysi
učinil dle svého obrazu a podoby. Dal člověku dokonalé tělo i nesmrtelnou duši,
aby přebýval současně ve dvou světech – tělem v hmotném a svou duší v duchovním.
Nad tím žasnou i an- dělé. Vznešenost stvořeného člověka se ukazuje tím, že pro jeho
záchranu se Bůh rozhodl vzít na sebe lidství, nemocné pádem do hříchu, a stát se
člověkem, aniž by přestal být Bohem. U betlémských jesliček tedy žasneme nad
Bohočlověkem, a potažmo nad Božím milosrdenstvím a Jeho péčí o člověka.
Bůh sestupuje za člověkem do propasti, do níž se lidstvo zřítilo svými hříchy.
Dnes se v Betlémě vypravil Boží Syn za člověkem, bloudícím po vyprahlé poušti své
hříšnosti, aby k našim srdcím, žíznícím po věčném životě, zvolal:
„Žízní-li kdo, pojď ke mně, a napij se“ (Jan 7,37).
„Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří,
nezahynul, ale měl život věčný,“ říká kněz v modlitbách při liturgii tato neuvěřitelně
velkolepá biblická slova (Jan 3,16). To je největší událost lidských dějin. A Matka Církev
nás volá, aby- chom v Božím vtělení a v tom, že o něm můžeme vědět a uvěřit tak
v „Boha, který láska jest,“ (1. Janův 4,16) nalezli to nejlepší, co nás v životě potkalo.
„V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného
Syna, abychom skrze něho měli život“ (1. Janův 4,9).
Pán Ježíš je darem, který lidé od svého nebeského Otce dostali. Právě nad obrazem
Boho- člověka ležícího v jesličkách si s hlubokým dojetím uvědomujeme, že je to ten
největší dar, který jsme mohli obdržet. Podobně jako žádné množství drahých dárků
nemůže dítěti nahradit milující rodiče, tak člověku nemůže nic světského nahradit
Boží náruč. Tam sám Stvořitel chce setřít člověku každou slzu, přivést pramenům
hojnosti a zhojit veškerou nemoc, utišit jakékoliv trápení a žal (Zjevení 7,17 a 21,4).
Hluboko do každého lidského srdce je Bohem vložena tou- ha po tomto cíli lidské
existence. A s ničím menším se žádný lidský tvor nemůže natrvalo spo- kojit. A právě
tento dar se člověku dává v Betlémě, když přichází na svět Ten, kdo všem lidem otevře
cestu do dávno ztracené Boží náruče.
„My jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa“
(1. Janův 4,14).
Láska Boží k nám je tak nesmírná, že se Stvořitel neštítí člověka, poskvrněného
a zhanobeného hříchy. Naopak – v Betlémě a později i na Kříži – ukazuje, že je připra-
ven cokoliv učinit, na všechno přistoupit, jen aby byl člověk zachráněn od věčné záhuby.
A tak při Svém vtělení z Panny Marie oblékl na sebe šat našeho lidství, bere na sebe
každého člověka, aby jej jako dobrý pastýř na Svých ramenou odnesl do nebeského
ovčince.
Zároveň nám už v Betlémě začíná náš Pán ukazovat, jak se kráčí po cestě lásky, kterou
se za námi vypravil a kterou máme následovat. Je to cesta oběti, pokory a dobrovolného
ponížení. Touto cestou se ubíráme při životě v Kristu.
„V tom je láska ... že On nás miloval a poslal Svého Syna jako slitovnou oběť
za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh takto miloval nás, musíme i my milovat jedni
druhé. Boha nikdy nikdo neviděl. Když ale milujeme jedni druhé, Bůh v nás pře-
bývá a Jeho láska v nás došla naplnění“ (1. Janův 4, 10-12).
Žijeme v době, kdy státy, společnostmi i celou lidskou civilizací zmítají bouře, nepokoje,
zmatky a prosazování svých názorů. Slyšíme dokonce „řinčení zbraněmi“. Jak už říkal
sv. Paisij z Athosu – všichni se cítíme být znalci, profesory, všemu rozumíme a cítíme
oprávnění prosadit své řešení. Jsme samolibí, povýšení, ostře či dokonce nenávistně
kritizujeme každého, kdo nesdílí naše postoje. To je úplně jiná cesta, než nám ukázal
Pán Ježíš. Jeho tichá cesta pokory nás vede do nebe a k pokoji. Naše cesty povýše-
nosti a sebeprosazování vedou světské a bohužel i církevní společenství k neklidu
a bouřím. Kéž by právě svátky Narození Kristova uvedly naše smýšlení na pravou
cestu pokoje. Vždyť nyní hledíme na všemohoucího Boha ležícího jako bezbranné
ponížené dítě, kterým se dobrovolně a z lásky stal. Když Bůh v jeslích odložil kvůli
nám Svou moc a zrušil spravedlivý trest, který zasluhujeme, pak bychom se my mohli
přece vzdát svých „spravedlivých soudů“ a své domnělé nadřazenosti nad bližními.
Pod dojmem sváteční vzpomínky na Boha, který se stal Dítětem, odložme pyšný názor,
že jsme lepší než jiní lidé. Bůh nás miluje všechny stejně.
Drazí, nechť v nás letošní oslava svátku Kristova Narození povzbudí radostnou víru
a touhu po Kristově nebeském Království. Kéž se v našich srdcích rozhoří plamen
vděčnosti Spasiteli, odhodlání následovat jej na cestě oběti a pokory. Utišme svůj
egoismus a pýchu, abychom při- jali do duše dar Božího pokoje. Jistě pak zatoužíme
napodobit jeho lásku k nám svou láskou zahrnující všechny bližní.
Kristus se rodí!
† Rastislav arcibiskup prešovský, metropolita českých zemí a Slovenska
† Michal arcibiskup pražský a českých zemí
† Juraj arcibiskup michalovsko-košický
† Simeon arcibiskup olomoucko-brněnský
† Izajáš biskup šumperský

Žádné komentáře:

Okomentovat

Příspěvky netýkající se pravoslaví, budou mazány.