středa 7. listopadu 2018

29 let od smrti otce archimadrity Savvy

v pátek 16. listopadu 2018 uplyne 


29 let od smrti otce archimandrity Sávvy



V pátek 16. listopadu uplyne 29 let od zesnutí otce archimandrity Sávvy – nezapomenutelné osobnosti českého pravoslaví. Jeho působení zanechalo otisk v mnoha oblastech církevního života. Jen namátkou: založil Besedu pravoslavné mládeže, vyučoval náboženství na několika školách, tisknul a vydával duchovní literaturu, překládal liturgické, historické a teologické knihy, sám jich několik napsal, účastnil se aktivně veřejného života a organizoval pomoc chudým a opuštěným lidem. Hlavní ale zůstávala jeho pastorační služba kněze a duchovního otce mnoha věřících. Ve svém životopise dodává: „Za svou církevní činnost jsem nebyl nikdy honorován. Teprve od roku 1936 mi byl eparchiální radou poukázán příspěvek 100 Kčs měsíčně. I odměny za křty, svatby a pohřby jsem odkazoval chrámové pokladně, což činili i členové pěveckého sboru.“ Otec Sávva dožil v pokoji ve své poustevně na Smrčku u Nedvědice v požehnaném věku jednadevadesáti let. Na jeho památku zde publikujeme medailon vladyky Simeona, který vyšel v Hlasu pravoslaví u příležitosti jeho devadesátých narozenin (roč. 44, 1989, č. 9, s. 197-200).

Otec Sávva – původním jménem Josef Neruda – se narodil 5. listopadu 1898 v Ostopovicích u Brna, vystudoval gymnázium a učitelský ústav a stal se vesnickým učitelem, později řídícím učitelem. Již jako dvanáctiletý chlapec se z iniciativy svého otce začal učit srbsky. Zájem o všecko slovanské byl vlastní celé rodině. Za první světové války se jako voják seznámil s pravoslavnými bohoslužbami, jak se sloužily pro ruské válečné zajatce ve štýrském Feldbachu nebo v italské Gradisce, v roce 1918 v Černovicích na Bukovině.

Po válce se rodina shledala. Otec se vrátil z Malopolska, syn z Itálie. Otec si s sebou přivezl ikonu počájevské Bohorodičky ve stříbrných řízách a dvě staroslověnské knihy – oktoich a mineu, z kterých se syn začal učit staroslověnsky. Současně se začal do hloubky zabývat pravoslavným učením a bohoslužbou a v roce 1922 přijal pravoslaví, ne z odporu k římskému katolictví, ve kterém vyrostl, ani proto, že by podlehl tehdejší polonacionalistické módě, hlásající heslo „pryč od Říma“, ale pro čistotu křesťanského učení, jak je poznal v pravoslaví. V Dolních Kounicích, kde působil jako učitel, založil stočlennou pravoslavnou církevní obec, pro kterou byl 24. září 1924 vysvěcen pražským pravoslavným archiepiskopem Savvatijem na kněze.

Pro pochopení rozsahu práce mladého kněze i jeho obětavosti je třeba si uvědomit, že nedostával žádný kněžský plat a na svůj chléb si dále vydělával jako učitel. Od vladyky Savvatije dostal jen nejnutnější bohoslužební knihy a roucha, všechno ostatní musel pořizovat sám se svými farníky. Nejprve najal vhodnou místnost na chrám, později koupil celou budovu, kde se chrám nacházel, za prostředky své a celé Nerudovy rodiny. Se svým bratrem a dalšími věřícími budovu opravili a chrám opatřili vhodnými okny a lavicemi, ikonostasem a ikonami malovanými ing. Viktorem Karpuškinem z Brna. Světil jej 5. 7. 1929 vladyka Gorazd u příležitosti, kdy se v Dolních Kounicích konala konference ruského studentského hnutí se 150 ruskými a 30 českými delegáty, zasvětil jej Nejsvětější Trojici a vložil do prestolu částečku ostatků ctihodného Sergije Radoněžského. Zpíval vlastní pěvecký sbor, který otec Neruda vycvičil se svým bratrem Cyrilem, rovněž pravoslavným bohoslovcem. Později se tento sbor rozrostl a pořádal samostatné zájezdy a koncerty, oblečen do vyšívaných ukrajinských rubášek. V roce 1938 vycvičil otec Neruda ještě třicetičlenný dvojhlasý dětský sbor, který zpíval při bohoslužbách při levém boku oltáře střídavě se sborem dospělých.

Do té doby se dolnokounická církevní obec s Boží pomocí rozrostla a početně ztrojnásobila. K chrámu byla přistavěna věž a zakoupeny tři zvony, které vladyka Gorazd slavnostně posvětil – nejmenší byl dar otce Nerudy.

Obětavého duchovního rádce a pomocníka našel otec Neruda v brněnském pravoslavném faráři Alexejovi Vaňkovi, knězi skromném, tichém a dobrosrdečném a přitom vysoce vzdělaném. Byl to Čech od Domažlic, který byl ještě v minulém století vypraven na teologická studia do Ruska. Úspěšně je zakončil a byl pak farářem v české pravoslavné volyňské obci Huleč a po první světové válce v ruské církevní obci ctihodného Sergije Radoněžského v Brně. Otci Nerudovi byl nejen učitelem, ale i vzorem. Do roku 1942 byla dolnokounická církevní obec tak konsolidována, že vzbuzovala respekt jinověrců i nevěřících.

Ačkoli otec Neruda konal stále své učitelské povolání, kterým živil sebe i svou rodinu (byl ženat a vychoval dvě dcery), stačil rozvinout bohatou pastýřskou činnost. Průměrně dvakrát do roka navštívil všechny pravoslavné rodiny mimo nemocných, za kterými chodil častěji jak domů, tak do nemocnice. Každou neděli a svátek sloužil sv. liturgii s kázáním a před velikými svátky večerní s litií. V roce 1927 založil Besedu pravoslavné mládeže, která rozvíjela všestrannou činnost. Hrála i divadla (zpěvohry), která nacvičovala u Nerudů v bytě, pořádala slovanské koncerty s orchestrem a zpěvem českých, ruských, srbských a staroslověnských skladeb, pořádala i taneční zábavy a vedla pro širší veřejnost úsporný kroužek. Veškerý výtěžek z těchto akcí plynul do církevní pokladny, protože tito mladí lidé pracovali z pouhého nadšení pro církev, sami nebyli za své výkony honorováni, stejně jako jejich farář vše, co dostal od věřících za různé úkony, si neponechával, ale dával církvi, a jeho příkladu následovali i zpěváci. Ve všech školách své farnosti učil otec Neruda náboženství.

Zvláštní zmínku zaslouží jeho činnost literární a publicistická. Doba jeho působení v Dolních Kounicích byla dobou, kdy se náš národ teprve seznamoval s pravoslavím. Otec Neruda od samého počátku svého působení začal psát a tisknout různé informační brožurky a letáky i větší díla, která buď překládal z pravoslavné literatury srbské a ruské i bohoslužebné texty staroslověnské, nebo sám sepisoval po prostudování příslušné odborné literatury. Tyto práce si tiskl sám, nejprve hektografem, pak šapyrografem a v roce 1934 si zařídil doma vlastní tiskárnu s trojím druhem písma, ve které si tiskl svá díla, aby je pak zdarma rozdal věřícím, nebo je daroval ostatním církevním obcím. Tak už v roce 1925 rozmnožil hektografem svou brožurku o sv. Václavu a pro vladyku Gorazda celý obřad Vzkříšení, šapyrografem svůj překlad dvoudílné liturgiky Lazara Mirkoviče, večerní a jitřní svátků Páně a Bohorodičky, obřadu svatby a pohřbu, prosebných a děkovných pobožností, dějiny pravoslavné církve pro školy a Řád archijerejské bohoslužby. Ve své tiskárně vytiskl krátkou modlitební knížku pravoslavného křesťana a řadu dalších edicí. Aby mohl tuto práci dělat kvalifikovaně, vyučil se sazečem a knihařem, stejně jako předtím zedníkem, což mu velice posloužilo v jeho církevní práci.

Dnes literární dílo otce Nerudy tvoří celou knihovnu. Jsou to především překlady liturgických knih ze staroslověnštiny – přeložil skoro všechny liturgické knihy – dále překlady poučných knih o duchovním životě (například Hvězdy církve – životopisy některých světců, O kněžství od sv. Teognosta, Žebřík Jana Lestvičníka, poučení sv. Serafima Sarovského, Nikolaje Ochridského, jeho básně v próze Modlitby na jezeře a řada jiných větších i menších prací). Kromě liturgiky Mirkovičovy přeložil i populární liturgiku Fencikovu a další učební pomůcky. Větší samostatnou prací je životopis soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje Trnitá cesta slovanských apoštolů a volně na ni navazující pokračování Cyrilometodějská idea o tom, jak jejich dílo působilo v dalších dějinách našeho národa. K nim se řadí i Život našeho Pána Ježíše Krista, který se pravoslavná církev chystá vydat knižně (kniha vyšla v roce 1991 – pozn. red.). Většina děl otce Sávvy, pokud si je sám nevydal, zůstala v rukopisu, až na několik menších článků, otištěných v našem časopise. V Mariánských Lázních se při svaté liturgii vynáší a čte evangelium z knihy opsané a skvostně vyzdobené otcem Nerudou, kterou této církevní obci daroval.

Když byla za války po heydrichiádě činnost pravoslavné církve zastavena, chrámy zapečetěny a přísně pod trestem smrti zakázán jakýkoli projev pravoslavného bohoslužebného života, otec Neruda si zhotovil skládací ikonostas, vnikl v noci střechou do zapečetěného chrámu, aby z prestolu vyňal ostatky sv. Sergije a vynesl další nutné předměty, aby již o Vánocích mohl instalovat chrám v přístavku svého domu a sloužil zde sv. liturgii pro skupinu nejvěrnějších a nejspolehlivějších a pak chrám zase rozebral a uložil.

Po válce působil otec Neruda jako úředník v Žilině a v Brně. Do Dolních Kounic se dostal potom jako dělník státního statku. Teprve v roce 1965 se mu podařilo získat opět povolení k duchovenské činnosti. Byl už důchodce a sloužil bez nároku na odměnu jako za dob svého učitelování. Byly mu svěřeny tři opuštěné farnosti v severomoravském kraji: Suchdol, Opava a Ostrava. Ve všech třech se mu podařilo získat a opravit i upravit vyhovující chrámy. Opět pracuje vlastníma rukama, uplatňuje zedničinu, které se v mládí vyučil. Sloužil zde do svých 88 let, kdy mu v pastýřské práci překáží postupující hluchota. Ještě než se vrátil do duchovenské služby, ovdověl, a tak 20. 12. 1968 v den památky dávného palestinského světce Sávvy Posvěceného skládá mnišské sliby a přijímá mnišské jméno Sávva na počest tohoto světce. Následujícího roku byl jmenován igumenem a 8. 4. 1975 archimandritou, což je nejvyšší mnišská hodnost. Jako mnich navštívil srbskou Makedonii, poklonil se ostatkům Metodějových žáků, vykonal pouť po monastýrech Rusi a ruských chrámech NSR. Nyní žije a modlí se ve své poustevně na Smrčku u Nedvědice, pokračuje v literární práci na liturgických knihách a živě se zúčastňuje všech významných událostí našeho církevního života…

Kopie  z pravoslavného blogu Jana Kripace, děkujeme.  

Současné místo jeho odpočinku se nachází na hřbitově ve Slovácké Strážnici na Moravě. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Příspěvky netýkající se pravoslaví, budou mazány.