čtvrtek 1. června 2017

Svatých otců I. všeobecného sněmu, Pidalion

První všeobecný sněm (r. 325, Nicea)

Liturgie 28.5.2017

 Neděle před letnicemi je vždy zasvěcena památce 318 svatých bohonosných otců I. všeobecného sněmu (r. 325 v Nicei)
Archimandrita Chrysostoma, v řeckém monastýru ct. Nikodima Svatohorce, na začátku kázání nejdříve přečetl žalmista před zaplněným chrámem ustanovení svatých Otců I. všeobecného sněmu s výkladem těchto kánonů od sv. Nikodima (klasická kniha výkladů svatých kánonů: Pidalion).
            V kázání starec připomenul, že Pidalion je po Písmu svatém druhá nejdůležitější církevní kniha. Jeden z hierarchů měl dokonce takový osobní názor, že by kánony měly ležet na svatém prestolu spolu s evangeliem.
Kánony - to je výklad evangelia, jak ho vykládá Bohem inspirovaný život Církve, praxe církevní.
Kdyby se dodržovaly kánony, nebyl by v Církvi žádný problém. Jenže my se často stavíme ke kánonům podobně jako se občané staví ke státním zákonům. Čili porušujeme je nebo hledáme, jak je obejít.    
           POKRAČOVÁNÍ


Vzpomínka na svaté Otce prvního všeobecného sněmu (čili koncilu, jak říkají u nás ti, kteří se chtějí co nejvíce přiblížit či zalíbit latiníkům :-) nám připomíná, že vždy bylo potřeba vést zápas za zachování pravoslavné víry. Ve všech dobách bylo na autentickou víru útočeno, protože pravá víra obsahuje tajemství a není plně postižitelná rozumem. Skoro všichni heretikové - od dávných až po současné - se chytili do pasti svého rozumu a upravovali křesťanskou víru tak, aby byla lépe uchopitelná lidským rozumem. 
Proti tomuto pokušení rozumu se postavil už Tertullian se svým slavným výrokem: „Credo quia absurdum est.“ (Věřím, protože je to absurdní.)

Racionalizace křesťanství - to je princip, na němž stojí většina herezí. V dobách druhého tisíciletí po Kristu až po současnost plují vlajkové lodi racionalizace víry po západo-křesťanských proudech. Tenkrát, ve čtvrtém století, kdy se konal 1. všeobecný sněm, to byla hereze zvaná po svém „hereziarchovi“ jako ariánství.

Ários propagoval myšlenku, že Syn Boží, který se vtělil jako Ježíš Kristus, není vlastně Bohem v plném významu toho slova, ale Božím stvořením - nejlepším, nejpřednějším a nejstarším tvorem Božím, leč přece jen pouhým tvorem učiněným někdy v čase. To byla úleva! Hned bylo tolik věcí snazších, hnedle se celé křesťanství lépe chápalo! Však měl Ários také se svým nápadem patřičný úspěch. Vyhlašoval se konec záhadného učení o nepostižitelné Boží Trojici. Bohem je jen Otec, kdežto o Synu se říkalo: „bylo, kdy nebyl“ a „byl stvořen z ničeho“ (tedy stejně jako ostatní stvoření). To, co ariáni nechápali, bylo, že konec učení o Trojici je zároveň koncem křesťanství - vždyť osou křesťanské víry je zjevení Boží Trojice. Jak praví sv. Theofan Zatvornik: „Ti, kteří nevyznávají přesvatou Trojici, nemohou mít podíl na spásonosném konání tří Božských Osob, a tudíž nemohou získat spásu.“

Dnes hlásají nepokryté ariánství např. jehovisté (ale i řada evangelíků má v podstatě ariánský pohled na osobu Ježíšovu, což bývá spolu s nestoriánstvím a ikonoborectvím nejčastější hereze protestantských církví).


Zajímavý je praktický projev racionalizovaného křesťanství ve společnosti. Křesťané, kteří se stali ariány, rychle zapomněli na základní rys křesťanské teologie: o Bohu se může vyslovit jen ten, kdo o Něm něco ví, - ve smyslu výroku sv. Řehoře Theologa: „jen čistý může uzřít Čistého“; teologizovat totiž můžeme podle světce jen tehdy, když je naše mysl svobodna materiálních dojmů a hnutí, kdy se nespojuje s nečistými pomíjivými obrazy. Jak víme, základním předpokladem autentické křesťanské teologie je mystické poznání Boha, čili osobní duchovní cesta po stupních očištění, osvícení a zbožštění. Rozšíření ariánské hereze mezi lidmi bylo doprovázeno proměnou křesťanského učení na ideologii. A toto ariánská ideologie se bleskovou rychlostí stala „majetkem všeho lidu“. Teologii vzala do svých rukou ulice. Takže lidé, kteří nejenže neměli vzdělání, ale hlavně neměli žádný osobní vhled do učení o Bohu a nikterak se nesnažili o dosažení svatosti, veřejně „teologizovali“ o nejvyšších Božských tajemstvích, celé dny tlachali o tom, že „bylo, když Syna nebylo“, a neužitečně žvaní o tom, o čem nic nevědí... Chceš si koupit jídlo a řeknou ti, že Syn není v ničem podoben Otci, v lázních si objednáváš koupel a oni nato, že Logos není od věčnosti. Na náměstích debatují ti, kteří byli ještě včera otroky, že Bůh nebyl vždy Otcem... Tak nějak to vypadalo v době ariánského moru (jak o tom podobnými slovy svědčí sv. Řehoř).

Připomíná to dnešní dobu, že? A zvláště mnohé ekumenické dialogy, kdy se někdy příliš lehkovážně hovoří o Božích a církevních věcech bez dostatečné úcty k tajemství a bez patřičného ohledu na mystickou tradici svatých Otců, kteří svatým životem dosáhli takové čistoty srdce, že bylo schopné zřít Boha a nahlížet některá tajemství, světským lidem zcela nedostupná a nepochopitelná. Nezapomínejme, že výsostnou půdou teologie nejsou univerzity (Bože, chraň!) ale poustevny, a skutečná řešení otázek církve a spásy člověka nejsou nalézána na konferencích, ale v dlouholetém mlčení, sebezapření a půstu. Bohužel, jak každý může vidět, ekumenické konference se hemží lidmi univerzitními. Proč se skuteční velikáni ducha (např. svatohorští starci, kteří čas od času konají přednášky a účastní se setkání i mimo Svatou Horu) mnohomluvným ekumenickým kruhům vyhýbají širokým obloukem? Lůnem rodícím teologii je ticho. Dle sv. Řehoře Theologa je teologizování bez askeze nesmyslné a prázdné sofistické mudrování je „technologií rouhání“.
Ariánství bylo tak lákavým pokušením pro lidským rozum, že neuvěřitelně rychle zaplevelilo tehdejší společnost. Někde ariánství zcela převládlo a pravoslavní se stali minoritou. Už v době Konstantinově neustálé spory a sváry o víru začaly ohrožovat klid ve státu, a tak císař svolal a financoval sněm biskupů, který měl potvrdit, co je víra původní a co je novota. S Áriem byli otcové na sněmu hotovi velice brzy. Prakticky bez problémů demaskovali jeho herezi a ariánské vyznání drtivá většina přítomných rozhořčeně odmítla. Jenže odmítnout ještě neznamená překonat a vyvrátit. Jak snadné bylo říci, že toto učení není křesťanstvím, tak naopak obtížné bylo slovně definovat, jak věří pravoslavní, a zvolit takovou formulaci, aby byla hrází proti ariánství. Otcové totiž nejdříve předkládali proti ariánskému učení různé citace z Písma, které svědčí o Trojici a o Božím Synu. Jenže ariáni je vždy přijali a vyložili překrouceně, aby neodporovaly jejich zvrácenému učení. Stejně tenkrát jako dnes totiž platí: Nestačí jen citovat Písmo svaté, je potřeba vyjádřit ducha Písma (stejný problém s rozdílným výkladem Písma máme i dnes, když polemizujeme s katolíky či protestanty; adventisté ti dokonce řeknou: Písmo svaté jasně praví, že po smrti není nic - žádný záhrobní život duše, a basta fidli).

Nakonec se podařilo sněmovním otcům nalézt slovo, které bylo pro ariány nepřijatelné: Syn je jednobytný s Otcem. Právě slovo „jednobytný“ (tj. homoúsios, jedné bytnosti, latiníci překládají přes latinu trochu filozoficky jako „stejné podstaty“, ale věcně vztato, i takový překlad je možný; v české pravoslavné církvi se namnoze ještě používá mylné - dobové ale dnes už stěží přijatelné - „jedné bytosti“) bylo tou hledanou perlou, která byla zasazena do duchovního klenotu Symbolu víry, jehož formulace jako přesně vybroušené diamanty usvědčují svým světlem zhoubné hereze.

A tak vznikla na tomto sněmu první část posvátného textu, jemuž říkáme „Symbol víry“ (resp. vyznání víry): Věřím v jednoho Boha, Otce Vševládce, Stvořitele nebe a země...

V pravoslavné církvi je Niceo-cařihradský symbolion považován za jeden z nejposvátnějších textů. V Řecku, kde jsou bohoslužby dlouhé, a proto se při nich obyčejně sedí, je zvykem, že kdykoliv zazní v chrámu slova začátku symbolu víry: „Věřím...“ všichni okamžitě vstanou, a tím uctívají tento odkaz svatých otců a připojují se k jejich vyznávání víry. Každý pravoslavný křesťan má povinnost denně spolu s každodenními modlitbami recitovat i tento Symbol pravoslavné víry.

Vyznání víry je zařazeno skoro do všech bohoslužeb a především je však součástí Božské liturgie. Pozoruhodné je místo, do něhož byl v postupu liturgie text Symbolu zařazen. Stojí totiž před začátkem tzv. „eucharistického kánonu“ (to je sled modliteb, které se bezprostředně vztahují ke konání eucharistie a míří k epiklezi, kdy se chléb a víno stávají Tělem a Krví Páně). Připomeňme si v tuto chvíli, že k naší eucharistii mají přístup jedině pravoslavní křesťané, jedině ti mohou přijímat Svaté Dary a jedině oni se mohou aktivně a reálně eucharistického dění účastnit.

V dřívějších dobách museli před začátkem eucharistického kánonu všichni katechumeni (a pochopitelně i ti, kteří nebyli věrnými pravoslavnými křesťany) opustit liturgické shromáždění, kde zůstávali jen věřící, kteří už byli pokřtěni a mohli přijímat Tělo a Krev Krista Pána (výjimku tvořili kajícníci v závěrečných stupních pokání - nemohli sice ještě přistoupit k přijímání, ale protože měli už velkou část uloženého pokání vykonánu, bylo jim jako pravoslavným pokřtěným křesťanům dovoleno zůstávat na celou liturgii v chrámu). Památka na tyto starokřesťanské (a teologicky výmluvné) církevní praktiky se zachovala v textu liturgie dodnes. Tam, kde se slouží plné (nezkrácené) znění svaté liturgie, se ještě dnes krátce před Cherubínskou písní hlasitě volá: „Katechumeni, odejděte, katechumeni, vyjděte ven, nikdo, kdo není z počtu věrných, nezůstávej zde!“ (Tak se to provolává snad všude, kde se slouží staroslověnsky, a v řecké službě tam, kde je používán svatohorský typikon, resp. v monastýrech a nebo tam, kde je oslabena liturgická reforma z 19. století zkracující farní bohoslužby.) Po odchodu katechumenů a ostatních, kteří nesměli zůstat ve shromáždění při eucharistii, byly dveře chrámu uzavřeny a uzamčeny, aby nikdo zvenku nemohl narušit eucharistické shromáždění v této tajemné chvíli. V textu liturgie se zachovala památka i na toto uzavírání a zamykaní chrámových vrat. Právě před recitací Symbolu víry diákon volá: „Dvéře, dvéře!“ (Tj. aby chrámové dveře byly nyní uzavřeny.) Tato památka je dokonce i v české zkrácené liturgii (byť je v textu liturgie uvedena v závorkách, takže zřejmě ne každý kněz či diákon tato slova pronášejí.)

Dnes se sice chrámová vrata už neuzavírají a nepravoslavné hosté z liturgie většinou neodcházejí, ale duchovní realita zůstává stále stejná - kdo není věrný pravoslavný křesťan, nemá na konání eucharistie žádný podíl ani účastenství. Jakmile se začne sloužit eucharistický kánon, shromážděné společenství pravoslavných se duchovně uzavře a případní přítomní nepravoslavní či nevěřící zůstávají být jen vnějšími pozorovateli, jimž je vnitřní obsah toho, co se právě děje, zcela nepřístupný. Jsou zaznamenány případy, kdy se konání eucharistie stává pro nepravoslavné či nevěřící přítomné hosty v chrámu čímsi nepříjemným, co je nutí, aby sami opustili bohoslužbu a vyšli z chrámu ven, ačkoliv se jim první polovina liturgie líbila.
Skrze Symbol víry tedy vstupujeme do eucharistického kánonu (čtení Niceo-cařihradského vyznání víry je tak jakousi bránou k eucharistii - zvolání „dvéře, dvéře“ tím získává další, symbolickou rovinu výkladu), kam mají přístup jen věrní pravoslavní křesťané. Nuže, recitace Symbolu je vlastně takovou duchovní legitimací, kterou se prokazujeme před nebem i zemí, a která osvědčuje, že jsme pravoslavní. Stejně jako když vstupujeme do budovy, kam nemá přístup veřejnost, musíme se prokázat nějakou legitimací, která nám otevře přístup dovnitř, podobně i pronášení Symbolu víry je tím, co nám zjednává přístup do eucharistického shromáždění a co nás osvědčuje jako pravoslavné věřící.

V tomto světle je nutno odmítnout estétskou praktiku zpěvu Vyznání víry na různé umělecké melodie a v téměř operním provedení. Tímto liturgickým pokleskem nás obdařila církev ruská, kde se vzpomínaný nešvar zahnízdil jednoznačně pod západním vlivem. Bohužel pokušení nahradit obsah Vyznání víry estetickým prožitkem je tak silné, až prakticky není naděje, že by někdy mohl tento duchem nepravoslavný jev z Církve zcela vymizet. V řecké liturgii se Symbol víry (a stejně tak i modlitba Otče náš) zásadně recituje. Vzhledem k tomu, že se jinak při liturgii všechno zpívá, je to silný okamžik, když při bohoslužbě náhle umlkne jakýkoliv zpěv a nejváženější člen eucharistického shromáždění (nebo host) začne do nastalého ticha odříkávat posvátný svatootcovský text.
----------------------

Památka svatých otců prvního ekumenického sněmu nám připomíná, že za pravoslavnou víru byl vždy veden zápas. Dnes je toto vědomí trochu narušeno mýtem, který se silně zakořenil v našich myslích. Je to nerealistická báje o jednotném křesťanství v prvním tisíciletí. Tato idylická zbožná představa však neodpovídá historii. Realita je právě opačná - ve skutečnosti nebylo křesťanstvo nikdy jednotné. Vždy zde byli pravoslavní křesťané na jedné straně a na straně druhé zde byli ti, kteří se sice za křesťany prohlašovali, ale jejich víra a učení byly deformované.

Církev na tyto skupiny vždy poukazovala s upozorněním, že to, co ony prohlašují za křesťanství, neodpovídá autentické víře, tedy tomu, co odevzdal Ježíš Kristus apoštolům a apoštolé dál Církvi. Pro takto deformované, resp. upravené, učení hlásící se proklamativně ke křesťanství, ale stojící mimo jednotu Církve, se vžilo pojmenování „hereze“ (to slovo znamená něco ve smyslu: výběr, zkrácení), jímž se naznačovalo, že nejde o plné původní učení, nýbrž o nauku, která si z křesťanství vybrala jen něco. Hereze tedy označuje učení, které k původnímu křesťanství něco lidského přidalo (tzv. lidské vynálezy, jak tomu říkají západní kritici římské církve), nebo naopak z křesťanství něco ubralo.
Hereze jsou staré skoro jako křesťanství samo. Už svatí apoštolé ve svých listech varovali před takovými lidmi a skupinami, před falešným „poznáním“ (gnostiky) apod. Ariánství, s nímž zápasili Otcové na prvním všeobecném sněmu, bylo jen jednou z dlouhé řady herezí. Řada herezí předcházela a mnoho herezí následovalo (konec konců, proto se přece konaly sněmy - a že jich bylo!, - aby řešily problém nějaké hereze). Dnešní stav „rozděleného křesťanství“ tedy není žádnou dějinnou anomálií, není z hlediska historické cesty křesťanství ničím nenormálním.

Jsem hluboce přesvědčen, že tento stav nejednoty nelze překonat žádným organizovaným hnutím, ani vyjednáním o kompromisech, ale jen tím, že se rozdělení křesťané shromáždí kolem původního učení Církve, kolem pravdy - tj. kolem svatootcovského Symbolu víry. Niceocařihradské vyznání je pokojným způsobem zápasu proti herezím, jak nás naučili bojovat svatí Otcové, a tak bylo překonáváno rozdělení křesťanů v dobách všeobecných sněmů. Nic lepšího nikdo nevymyslí ani dnes. Je tady Niceocařihradský symbol víry jako přístav pro ty, kteří touží zakotvit v autentickém starokřesťanském učení a chtějí se radovat z víry, kterou svatí Otcové převzali od apoštolů Páně. To je jediná Bohem požehnaná církevní jednota. Vše ostatní jsou křivolaké uličky kompromisů, které před Hospodinem neobstojí, protože nejsou založeny na kameni víry apoštolské a na pravdě Boží.

Toť mocné poselství této neděle svatých Otců.






Žádné komentáře:

Okomentovat

.