středa 30. srpna 2017

Jak poznávat svůj skutečný stav

 Ikona Velkého půstu

 Ikona Velkého půstu

Jak poznávat svůj skutečný stav

V dávném pateriku se vypráví, jak jeden monach přišel k velkému asketovi sv. Abelu a zeptal se ho: "Když se neustále cítím být v Boží přítomnosti, je to významná věc? Co bych měl ještě učinit?" Známý starec mu odvětil: "To není nic významného neustále se vidět v přítomnosti Boží." "A co je tedy velkým dílem?" tázal se ohromený monach. Starec mu odpověděl: "Vidět sebe horším, než je jakýkoliv člověk. To je opravdu velká práce." To nazývali svatí otcové bez jakéhokoliv zveličování a krášlení pravým zápasem, hrdinským skutkem (skutečnou askezí). Vpravdě dí první a přední apoštol Pavel: "Kristus přišel spasit hříšníky, z nichž první jsem já." To říká člověk, který přinesl pro celé lidstvo více práce na upevnění církve než kdokoliv jiný. Říká to člověk, který se nad jiné stal hodným podivuhodných vidění a duchovních zjevení. Sv. Jan Zlatoústý opakoval jeho slova, která teď říkáme před každým svatým přijímáním. I tento vynikající světec hleděl sám na sebe jako na nejhoršího ze všech lidí. Postavíme-li se na tuto skálu, nemůže už ďábel otřásat s naší duší. To je cesta, kdy se člověk zřekne každého klamu o sobě, i toho nejmilejšího. Jediná cesta, která nás přibližuje ke Kristu. Jedině při nastoupení na tuto cestu přestává člověk vnášet do tohoto světa hřích. 

Co činit, abychom se připodobnili svatým? Svatí otcové dávají takovou radu. Všichni ji známe. Je velice prostá. Abychom viděli sami sebe takovými, jakými jsme (jak sebe viděli svatí), abychom se upřímně cítili horšími všech lidí (jak se cítili svatí), je potřeba jediná věc - začít plnit Kristova přikázání. Nic víc. Když se vědomě a usilovně snažíme naplnit Kristova přikázání, spatříme, jak jsme slabí, nemohoucí, k ničemu se nehodící. Všechny naše pokusy plnit tato přikázání se rozbíjejí o naši samolibost, naši pýchu a nekonečnou sebelásku. Tyto vlastnosti jsou tím nejstrašnějším a nejohavnějším stavem, do něhož můžeme upadnout. Pocházejí totiž přímo od ďábla, který je ohavný a naučil nás být takovými, jako je on sám. 

Existuje krásné cvičení, které nám pěkně ukazuje, jací jsme. Večer si přečtěme 5., 6. a 7. kapitolu Matoušova evangelia. Kázání na hoře. Tam se hovoří o tom, co od nás Pán očekává: neodsuzovat, nehněvat se... Vše, co Pán chce v člověku vidět, souhrn všech přikázání. A tak můžeme každý večer roztřídit své skutky, co se povedlo a co se nezdařilo. Uvidíme hrozný obraz - prakticky nic z toho, co je nám Bohem uloženo činit, člověk vlastně nesvede. A když se občas něco povede, bývá to ihned infikováno pýchou či spokojeností se sebou. Kristova přikázání nám ukazují, jak jsme svými činy i myšlenkami i srdcem a vůlí daleko od skutečného dobra. Přestože jsou tato přikázání tak snadná a lehká. Tehdy pochopíme, co znamená pojem "Spasitel". Není to jen jedno ze jmen našeho Pána. Pamatujme na význam tohoto jména: zachránce. A kdo potřebuje záchranu? Ten, kdo si už neví rady, kdo nemá dost sil, kdo je přemáhán, kdo hyne. Bez Spasitele nemůžeme získat království Boží, ba ani stát se dobrými lidmi. 

Pán zná naši nemoc daleko lépe než my. A přeje si vidět v naší duši alespoň nedokonalé pokusy o nápravu. Už to málo, co můžeme vykonat, je nesmírně cenné před Bohem. Každý upřímný pokus zalíbit se Bohu otevírá bránu, kterou k nám přichází záchrana pro věčný život.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Příspěvky netýkající se pravoslaví, budou mazány.